Kalamita

19. únor 2017 | 14.09 |

Kalamita

Krásný vánoční týden  na chalupě v Jeseníkách se pro nás před lety proměnil zcela bez nadsázky v boj o přežití. Tradičně jsme s několika  přáteli a jejich rodinami odjížděli oslavit Silvestra do kouzelného Petříkova. Lyžařské vleky byly téměř u chalupy, tak jsme si lyžování a zimních radovánek všichni patřičně užívali.

      Poslední odpoledne v roce, tedy 31. prosince jsme my "dospěláci" vyměnili lyže za běžky a vypravili se na odpolední túru na Paprsek. Už při stoupání k cíli cesty, jsem si všimla, že všichni vousatí běžkaři, které jsme potkávali, měli vousy a knírky úplně bílé. "Nějak přituhuje, všimli jste si toho?" Zeptala jsem se ostatních, když jsme si v restauraci na Paprsku zahřívali ruce hrníčky se svařeným vínem a grogem. "Bodejtˇ by ne, vždytˇ je mínus 18," odpověděl mi Pavel a všichni překvapeně zírali na venkovní teploměr. " Je nejvyšší čas myslet na návrat, prohlásila Dana a všichni jen souhlasně přikývli. Zpáteční cesta byla pro všechny zábavná, zvláště proto, že vedla s kopce dolů až k naší chalupě.

     Silvestr byl skvělý! Půlnoční sáňkování a koulování bylo pověstnou třešinkou na dortu...

"Lidi, venku je mínus 27, nejvyšší čas zabalit a vypadnout!" Oznámil nám ráno Pavel, když vešel do jídelny, kde většina osazenstva snídala. "To jsem zvědavej, jestli mě chytne auto," prohlásil můj manžel a šel zjistit situaci. Nikdo na nic nečekal a začaly přípravy na odjezd. "Tak mámo, naše auto stávkuje," suše konstatoval můj muž když otevřel dveře našeho pokoje.

"A co auta ostatních?" Zeptala jsem se. " Pavlovi se podařilo nastartovat, víš co udělal? Vzal kbelík vařící vody, vychrstl jej na blok motoru a motor naskočil. Taky to zkusím, jdu na to!" S těmito slovy a s kbelíkem horké vody odešel k autu. Otevřel kapotu a rychlým pohybem nalil vodu na blok motoru, který se okamžitě obalil ledem..... Já a děti jsme vše sledovali z oken lyžárny. "Lidi, my tady snad zůstaneme, naše auto je kaput!" Neštˇastně jsem celou situaci zhodnotila. Ale přátelé nás v tom nenechali. Pavel nás vzal na lano a v koloně vozidel opouštějících Petříkov, jsme se po metrech posouvali k hlavní silnici. Ve vymrzlém autě se dvěma  vyděšenými dětmi obklopeni nekonečnou bílou tmou. Nejhorší na nás teprve čekalo. Po náročném úseku jsme konečně dorazili na hlavní silnici v Ramzové. Jenže kopec nad přejezdem nemělo Pavlovo auto s námi na laně vůbec šanci vyjet. Zbývalo jediné.   Opustili jsme naše nezamčené auto s lyžemi i veškerým oblečením na parkovišti a přesedli do vyhřátých aut našich přátel. Cesta domů byla velmi náročná, protože jsme každou chvíli zastavovali a pomáhali uvízlým autům před námi ze závějí. Bylo hezké, jak si všichni pomáhali, protože jedno auto blokující silnici by nám všem uzavřelo cestu do bezpečí. Dopravní značky přes velké množství sněhu nebylo téměř vidět a nepřestalo sněžit ještě několik dalších dní.

    Čechy zažily skutečnou kalamitu. Vlaky jezdily s obrovským zpožděním a mému muži trvalo téměř celý den, než se konečně dopravil do Ramzové. Dlouho hledal na parkovišti naše auto pod ohromným množstvím sněhu, ale to už je zase nový příběh.

                                       

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře