Lodičky pro Renátu

19. únor 2017 | 22.37 |

Lodičky pro Renátu

Kanadskými žertíky okořeněné vzpomínky na skvělá studentská léta, nikdy nezmizí z mé paměti a stále se mi vrací. Rozhodně nezapomenu, jak jsme koupily ošklivé lodičky pro naši spolužačku Renátu. Celý žertík vznikl docela nevinně a nečekaně cestou z výtvarky, kdy  jsme se s Jindrou a Věrkou procházely ulicemi města. Míjely jsme obchody a téměř současně jsme se zastavily u výlohy s bazarovým zbožím. "Hele, holky, koukněte na ty bílé lodičky!" Řekla jsem a ukázala prstem na neuvěřitelně obrovské, špičaté bílé lodičky na jehlových vysokých podpatcích. Za zmínku stojí, že v té době "letěly" boty na klínku, nebo-li takzvané brikety. "Ty, jó a stojí jen pět kaček, no nekup to!" Zvolala nadšeným hlasem Jindra a Věrka pokračovala: " Co kdybychom je koupily a udělaly si z někoho pěknou srandu?" Tak úžasný nápad jsme hned začaly rozvíjet a maximálně zapojily naši fantazii. "Mám nápad, už vím co s botičkama uděláme! Prostě je tedˇ koupíme, na intru je zabalíme do balíčku, pošleme Renátce a švanda bude zaručená." Těmito slovy jsem dokončila svůj návrh na super kanadský žertík. "Fakt dobrý, ale jak to chceš udělat?" Ptaly se mě holky. "Jednoduše, balíček odešle Dáša z pošty v Prostějově – taky tam bydlí stejně jako Renátka. Na průvodku napíšeme jako odesílatele jejího švagra, jméno známe, vždytˇ máme na pokoji jejich svatební oznámení, ne?" Seznamovala jsem holky se svým plánem. "A kde vezmeš adresu, co?" Ptala se mě Věrka a já ji hned uklidnila. "Nikdo nemá lepší bydliště než Renča, takovou adresu si budu pamatovat celý život: "Polák Jiří, Nová 4, Prostějov,"ohromila jsem je sojí znalostí. S odhodláním akci rozjet a s konečným plánem v hlavě, jsme vpluly do obchodu a koupily lodičky....

      Abychom nebyly sobecké, rozdělily jsme se o radost z čekání na balík z Prostějova téměř s půlkou internátu. Jen obětˇ našeho kanadského žertíku nic netušila.

Konečně nastal Den "DÉ" a na nástěnce u vychovatelny byl lístek, sdělující, že Renátce přišel balík. Toho dne jsme vracely skoro celý oběd, protože by si žádná z nás nenechala kvůli jídlu tu švandu ujít. Renátku ani nepřekvapilo množství holek na našem pokoji, protože si nahlas lámala hlavu: " Proč mi švára něco posílá, vždytˇ doma nic neříkal..." Trhala papír s krabice za úplného ticha. Najednou se celým pokojem rozléhal šílených smích všech přítomných, který uvolnil dusno a napínavou atmosféru. "Já mu koupím největší saténové trenýrky, jaké existují!" Křičela Renátka a šermovala obrovskými lodičkami kolem sebe.

   "Naopak, nic švagrovi neříkej, víc ho vycukáš, když budeš dělat mrtvého brouka," radily jsme jí. "Jasný, holky máte pravdu, přece mu neudělám radost, prostě bude heslo dne – nenápadnost."

    S napětím jsme čekaly, s jakou zprávou přijede Renča po víkendu. "Holky, švára dělal, že nic, tak já taky nic!"

Jak se vše událo a kdo stál za celým nápadem s lodičkami, se naše milá spolužačka dozvěděla až skoro za tři roky na maturitním večírku......

  

                                                           

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře