Kalamita

22. únor 2017 | 07.40 |

Krásný vánoční týden na chalupě v Jeseníkách se pro nás před lety proměnil zcela bez nadsázky v boj o přežití



Tradičně jsme i s několika přáteli a jejich rodinami odjeli slavit Silvestra do kouzelného Petříkova. Lyžařské vleky byly téměř u chalupy, a tak jsme si lyžování i dalších zimních radovánek všichni patřičně užívali.

Poslední odpoledne v roce, 31. prosince, jsme my "dospěláci" vyměnili lyže za běžky a vypravili se na odpolední túru na Paprsek. Už při stoupání k cíli jsem si všimla, že všichni vousatí běžkaři, které jsme potkávali, měli bradky a knírky úplně bílé. "Nějak přituhuje, všimli jste si toho?" zeptala jsem se ostatních, když jsme si v restauraci zahřívali ruce hrníčky se svařeným vínem a grogem. "Bodejť by ne, vždyť je mínus 18," odpověděl Pavel a všichni překvapeně zírali na venkovní teploměr. " Je nejvyšší čas myslet na návrat", prohlásila Dana. Souhlasili jsme. Zpáteční cesta byla zábavná, zvláště proto, že vedla z kopce dolů... až k naší chalupě.

Silvestr byl skvělý! Půlnoční sáňkování a koulování bylo pověstnou třešinkou na dortu.

"Lidi, venku je mínus 27, zabalíme to a vypadneme!"  oznámil ráno Pavel, když vešel do jídelny, kde většina ještě snídala. "To jsem zvědavej, jestli mě chytne auto," prohlásil můj manžel a šel zjistit situaci. Nikdo na nic nečekal, začaly přípravy na odjezd. "Tak mámo, naše auto stávkuje," suše konstatoval můj muž, když otevřel dveře pokoje. "A co ostatní?" zeptala jsem se. " Pavlovi se nastartovat podařilo, víš co udělal? Vzal kbelík vařící vody, vychrstl ho na blok motoru a ten naskočil. Taky to zkusím, jdu na to!" S těmito slovy a s kýblem horké vody odešel k autu. Otevřel kapotu a rychlým pohybem nalil vodu na motor, který se okamžitě obalil ledem. Já a děti jsme vše sledovali z oken lyžárny.

"Lidi, my tady snad zůstaneme, auto je kaput!" zhodnotila jsem situaci. Přátelé nás v tom ale nenechali, Pavel nás vzal na lano a v koloně vozidel opouštějících Petříkov jsme se po metrech posouvali k hlavní silnici. Ve vymrzlém autě a vyděšenými dětmi obklopeni nekonečnou bílou tmou. Nejhorší na nás ale teprve čekalo.

Po náročném úseku jsme konečně dorazili na hlavní silnici v Ramzové. Jenže... kopec nad přejezdem nemělo auto s námi na laně šanci vyjet. Zbývalo jediné. Opustili jsme nezamčené auto s lyžemi i veškerým oblečením na parkovišti a přesedli do vyhřátých aut našich přátel. Cesta domů byla náročná, každou chvíli jsme zastavovali a pomáhali uvízlým motoristům před námi ze závějí. Bylo hezké, jak si všichni pomáhali, vždyť jedno blokující auto by všem zavřelo cestu do bezpečí. Dopravní značky přes velké nánosy sněhu nebylo téměř vidět a nepřestalo sněžit ještě několik dalších dní.

Čechy zažily skutečnou kalamitu. Vlaky jezdily se zpožděním a mému muži trvalo skoro celý den, než se konečně dopravil zpět do Ramzové. Dlouho na parkovišti hledal auto pod nafoukaným sněhem, ale to už je zase nový příběh... Tak zase příště!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře