Škola ve Vídni očima české maminky

Ivana Indiková žije ve Vídni od roku 2001. Vystudovaná bakterioložka pracuje ve farmaceutické společnosti, manžel virolog je výzkumníkem na Veterinární univerzitě. Obě děti navštěvují vídeňskou školu – dvanáctiletá Verunka je ve třetím ročníku osmiletého gymnázia, desetiletý Roman ve čtvrté třídě.

Základní škola je čtyřletá, z ní děti pokračují buď na gymnázium nebo na mittelschule, což je prostě něco jako druhý stupeň. Základní škola není spojena s jídelnou ani s družinou. Jinak se ale velmi podobá české škole. Děti mají jednu učitelku, ale když má někdo problém s němčinou nebo je třeba dyslektik, dochází občas nějaká výpomoc, která se těmto dětem věnuje. Největší rozdíl oproti české škole vidím v tom, že není předem dané, co se kdy děti učí. Jasný rozvrh má jen náboženství, tělocvik a pracovní výchova, zbytek rozvrhu si učitelka určuje podle toho, jak se jí to hodí.

 Domácí úkoly rukou
Domácí úkoly jsou čtyřikrát do týdně a vždy je to němčina, matematika a čtení. Děti je píší rukou. Na gymnáziu je to podobné – online úkoly má dcera minimálně. Spíš si na počítači může procvičovat, pokud je před písemkou nebo pokud to potřebuje. Ale povinné to není – aby nebyli diskriminování ti, co doma počítač nemají.

Místo známek symboly
Na základní škole je pětistupňové hodnocení, ale nejsou to známky, nýbrž symboly: nálepka, hvězdička, háček, plus a smutný smajlík. Na gymnáziu jsou klasické známky a vysvědčení je také stejné jako v Česku. Slovní hodnocení mívají spíš soukromé školy. Na mittelschule je osmistupňová hodnotící škála – asi aby se detailněji odlišilo, kdo může pokračovat na gymnáziu a kdo má jít na učiliště.

Děti učitelce tykají a jsou drzejší
V čem se škola mých dětí liší od té, kterou pamatuji já? Nejvíc asi v tom, že děti jsou drzejší, paní učitelce tykají a oslovují ji jménem, na záchod mohou kdykoli a v podstatě kdykoli mohou i jíst nebo pít. Ale myslím, že tohle není jen rakouský trend, spíš všeobecné povyšování dětí na nadpozemské bytosti.

Ve školce panuje svoboda
Obě děti chodily do vídeňské školky, mladší syn i do jeslí. Verunka nastoupila do školky jako tříletá s tím, že neuměla ani slovo německy. Školky jsou většinou velmi přátelské, děti jsou ve věkově smíšených skupinách (3-6 let), panuje tam víceméně svoboda – nikdo nemusí jíst, pokud nechce, nemusí spát, když se mu nechce, nemusí si hrát, když nechce.  Na vycházky se moc nechodí. Při svačinách a obědech se děti víceméně obsluhují samy, vezmou si jen to, na co mají chuť .... Jediné, co se po nich vyžaduje, je uklidit si po sobě stůl.

Článek mě zaujal na" Rodiče vítáni"