adil: Blanko, to místo mi připoměl hodně dávný čas, kdy bylo běžné, že jsme si jako starší děti dopisovali s vrtstevníky z ciziny,většinou s ruskými či polskými. A práve z tohoto města byl chlapec, který šel studovat do námořnické školy, už ani nevím jak se jmenoval. Tohle dopisování později vyšumělo, když jsme už dospívali. Možná jsi něco podobného také zažila. Bylo by na dlouhé povídání, jak jedno dopisování s děvčetem až na Ural vyústilo v dopisování s jejím dědou ale v krásném českém jazyce. Její děda byl totiž rozený Cech, který v 1. sv. válce padl do zajetí a z něj ho zachránila mladá žena, se kterou se tam oženil. Dokonce jsme se i osobně setkali,setkání velmi srdečné, prostě na dlouhé povídání...