Výlet na hrad Bítov

Pokud patříte mezi ty, kteří se jen tak nespokojí s obyčejným výletem, doporučujeme vám naše dobrodružné výpravy za kuriozitami. Tento tip výletu uspokojí i ty nejzvědavější z vás. Vydejte se po stopách podivností, legrácek i kuriozit a poznejte města a památky tak, jak je ještě neznáte. Dozvíte se spoustu zajímavých informací a novinek a rozšíříte si obzory znalostí. A pozor! Na některých místech se možná budete i bát. Prohlédněte si naši širokou nabídku a užijte si výlet s přidanou hodnotou.

Psal se rok 1908, císař František Josef I. slavil šedesát let panování a do Vídně přijel speciální vlak s několika vagony, které prý byly od podlahy až po střechy naloženy luxusními jídelními servisy. Majitelé porcelánky v Horním Slavkově se zkrátka císaři chtěli předvést v tom nejlepším světle.

Někdo se s modrou krví narodí, jiný se musí o šlechtický titul poprat. Pány Haase a Czjzka, potomky zakladatelů první české porcelánky v Horním Slavkově, prý tahle legrace stála 80 tisíc zlatých a množství darů pro císařský dvůr. Vlak plný jídelních servisů z firmy Haas & Czjzek zřejmě byl tou poslední tečkou, protože právě v den jubilejního 60. výročí vlády císaře Františka Josefa I. se dočkali. Z někdejšího pana Čížka se stal Johann Baptiste Čzjzek Adler von Smidaich, z jeho společníka a bratrance pak Georg Baron Haas von Hassenfeld.

Rodinným sídlem Haasových byl už dlouhá léta zámeček Mostov, ale novému šlechtickému titulu sluší hrad – a volba padla na romantický hrad Bítov. Baron Haas si jej však dlouhou neužíval, v roce 1914 zemřel a veškerý majetek zdědil syn Jiří. Tehdy mu bylo sedmatřicet a měl za sebou kariéru rakousko-uherského důstojníka plnou bouřlivých eskapád a rozmařilých zábav. Uniformu prý nesundal ani jako civil, jen si nechal odpárat epolety. Není divu, že mu matka vyměřila dostatečnou apanáž a od chodu porcelánky jej zkrátka odstřihla – syn se alespoň mohl věnovat životu zahálčivého excentrika, který se svými kousky proslavil široko daleko v okolí Bítova.

O baronovi kolovala řada historek, kdy ve všech vystupoval stejně: jako dokonale oblečený elegán, pořádající hony, vůči poddaným – snad s výjimkou pěkných děvčat – přezíravý. Co mu chybělo v lidských vztazích, to baronovi vynahradila zvířata. Bítov během pár měsíců proměnil v obří zoologickou zahradu. Zatímco sám si vystačil s komorníkem a kuchařkou, o zvířata pečovalo několik desítek lidí. Pro jeho největší miláčky, smečku asi 200 psů, se vařilo ve speciální psí kuchyni. Každého z nich kdysi připomínal pomníček na hradním psím hřbitově, ty nejvěrnější nechal vycpat a jejich smečka je dnes největší sbírkou svého druhu na světě. Raritou soukromé zoo ovšem byla lvice Mietzi-Mausi, kterou baron koupil jako mládě od cirkusu Kludský. Stala se jeho nejbližší družkou a k "velké" radosti personálu nejenže směla volně pobíhat po hradu, ale také se svým pánem stolovala a spala v jedné posteli.

Baronův konec

Na Bítově mezi svými zvířaty žil krásný podivín až do konce druhé světové války. Když mu 11. května 1945 přišli říct, že ho společně s ostatními Němci čeká odsun do Rakouska, starý baron – v té době mu bylo 69 let – se se svými zvířaty, hradem a vlastní zemí nedokázal rozloučit. Oblékl se do hulánské uniformy, v níž bojoval v první světové válce, a v noci před odsunem se ve své pracovně zastřelil.

Byla to sebevražda? Podle úřadů ano, ale kolem jeho smrti se dodnes rojí otazníky. Podle jedné prý baron coby pravák měl mít dvě střely v levém spánku, podle druhé jej zabil najatý vrah. Brzy po baronovi zahynula i jeho lvice Mietzi-Mausi – prý ji kvůli kůži zastřelil jeden ruský voják.