Lodičky pro Renátu

Míjely jsme obchody a téměř současně jsme zastavily u výlohy s bazarovým zbožím. "Hele, holky, koukněte na ty bílé lodičky," řekla jsem a ukázala prstem na neuvěřitelně obrovské, špičaté bílé lodičky na vysokých jehlových podpatcích. Za zmínku stojí, že v té době "letěly" boty na klínku – brikety.

"Ty, jó a stojí jen pět kaček, no nekup to," zvolala nadšeným hlasem Jindra a Věrka pokračovala. "Co kdybychom je koupily a udělaly si z někoho srandu?" Úžasný nápad jsme začaly rozvíjet a maximálně zapojily fantazii. "Mám nápad, už vím co s botičkami uděláme! Prostě je koupíme, na intru je zabalíme do balíčku, pošleme Renátce a švanda bude zaručená." Těmito slovy jsem skončila návrh na nápaditý kanadský žertík. "Fakt dobrý, ale jak to chceš udělat," ptaly se holky. "Jednoduše, balíček odešle Dáša z pošty v Prostějově – bydlí tam stejně jako Renátka. Na průvodku napíšeme, jako odesílatele, jejího švagra, jméno známe, vždyť máme na pokoji jejich svatební oznámení," plánovala jsem. "A kde vezmeš adresu, co," ptala se mě Věrka. Hned jsme ji uklidnila. "Nikdo nemá lepší bydliště než Renča, takovou adresu si budu pamatovat celý život: Polák Jiří, Nová 4, Prostějov," ohromila jsem je. S odhodláním akci rozjet, jsme vpluly do obchodu a koupily lodičky. Abychom nebyly až tak sobecké, rozdělily jsme se o radost z čekání na balík z Prostějova téměř s půlkou internátu. Jen oběť kanadského žertíku netušila vůbec nic.

Konečně nastal den "DÉ" a na nástěnce u vychovatelny visel lístek, sdělující, že Renátce přišel balík. Toho dne jsme vracely téměř celý oběd, protože by si žádná z nás nenechala, kvůli jídlu, tu švandu ujít. Renátku ani nepřekvapilo množství holek na pokoji, to protože si nahlas lámala hlavu: "Proč mi švára něco posílá, vždyť doma nic neříkal..." Za úplného ticha trhala papír na krabici. Najednou se celým pokojem rozléhal nekonečný smích všech přítomných, který uvolnil dusno a napínavou atmosféru. "Já mu koupím největší saténové trenky, jaké existují," křičela a šermovala obrovskými loděmi okolo sebe.

"Naopak, nic švagrovi neříkej. Víc ho vycukáš, když budeš dělat mrtvého brouka," radily jsme jí. "Jasný, holky máte pravdu, přece mu neudělám radost, prostě bude heslo dne – nenápadnost."

S napětím jsme čekaly, s jakou zprávou přijede Renča po víkendu. "Holky, švára dělal, že nic, tak já taky nic!"

 

Jak se vše událo a kdo stál za nápadem s lodičkami, se naše spolužačka dozvěděla až skoro za tři roky – na maturitním večírku.